Sedmý den pobytu, 28. května je pondělí. Opět hezký, slunečný den. Po snídani jedeme na prohlídku světoznámé terakotové armády. Zážitkem je mnohdy ale i pouhé dívání se z projíždějícího autobusu. Také Sian je hlav­ně v okrajové části mohutně rozestavně. Míjíme staré rozpa­dá­vající se, místy již prázdné domky, hodně nevalného, vzhledu.

Je mi líto této, byť převážně minulé, skutečnosti. Na druhou stra­nu ale oceňuji, že nás ři­diči nevozí po vybraných trasách – v žád­ném místě našeho čínského putování.

A o pár minut později projíždíme v blízkosti dokončo­va­ných moderních panelových sídlišť.

Všude se to hemží dělníky. Odklízejí ruiny, rozši­řují silnice, vysazují stromy – opět s mechanizací i bez. Starobylý Sian s okolím jsou (a budou určitě i v době LOH 2008) jedněmi z hlavních poutních míst při objevování starobylé čínské říše. Čína se ale chce co nejlépe pre­zentovat i pokud jde o současnost.

Ještě před příjezdem do cíle dnešního putování zastavujeme na chví­li v manufaktuře, kde se vyrábí pálené hliněné kopie světo­zná­mých válečníků… K různému použití, v různých velikostech. Od mini až po životní. Lze zde také zakoupit i krásné glazované dlaždice s klasickými čínskými motivy. Ceny jsou ale vysoké a dlaždice navíc hodně velké a těžké.

Zajímavostí je, že manufaktura dokáže nejenom vyrábět, ale také zajistit dopravu veškerého zakoupeného zboží do jakéhokoliv místa na zeměkouli.

Není nám dost jasné k čemu a komu tak asi mohou sloužit nabízení, téměř dvou­met­roví, obři se zbraněmi. Ale průvodce s úsměvem ukazuje na nástěnku vytvořenou z fotografií. Na nich jsou, na za­hrádkách a před rodinnými domy, společně s kopiemi vojáků v ži­vot­ní velikosti zachyceni i šťastní majitelé (určitě to jsou Ame­ri­ča­né). Proti gustu žádný dišputát…

Fotíme se na památku u největších kopií – víme, že tak blízko se k původním bojovníkům určitě nedostaneme.

Po půl hodině cesty jsme na místě.

Celý areál působí pompézním dojmem. Před námi se tyčí mohutná zděná stavba v průčelí s mohutnými pilíři. Mohlo by jí slušet i pojmenování /označení „mauzoleum“.

Naleziště jsou překryta obrovitými ocelovými halami.

Po vstupu do té první sledujeme ve velkém kinosálu (stoje) asi půl­hodinové působivé panoramatické filmové intro. Na obrovité, do­kola nás obklopující projekční ploše je promítán hraný „velko­fil­mový“ dokument přibližující dobu kru­­tovlády qinského císaře Shihuan­ga, který nechal postavit gi­gan­tické hrobky s hliněnými vo­jáky.

Panovník (udělil si titul První čínský císař) se ale zapsal do historie rov­něž jako sjednotitel čínské říše, nejvíce se zasloužil o (do)stavbu Velké čínské zdi, budování zavlažovacích kanálů, ne­chal provést reformu zákonů, zavedl jednotné míry, písmo a jiné.

Vstupujeme do hlavní prostory. Před námi se otevírá nevídané impozantní divadlo – v dlouhých, přehledných bataliónech ve výkopech pod námi (stojíme na ochozech ve výšce asi dva, tři metry nad hlavami exponátů) jsou seřazeni bojovníci, válečné vozy i koně v životní velikosti. Jakoby obrovská armáda ztrnulá v pohybu.

Je zakázáno fotografovat a filmovat – ale kdo by si dal ujít tuto jedinečnou podívanou. Jinak je možno, za nevysoký poplatek, se­stoupit níž, na malé prostranství poblíž vojáků v první řadě a ne­chat se zvěčnit profesionálním fotografem.

6000 figur (někdy se hovoří i o sedmi či osmi tisících), vyniká do­ko­nalými proporcemi, individuálními rysy obličejů. Oblečení a zbraně napovídají hodnosti a společenskému postavení. Snažíme si před­sta­vit jak úchvatně musela tato armáda asi působit, když byla kdysi vyvedena v barvách a se zbraněmi.

Zvlášť osobité výrazy mají důstojníci. Na vysoké umělecké úrovni jsou ale ztvárněni rovněž terakotoví koně – s otevřenou tlamou, ma­sivními nozdrami a zašpičatělýma ušima vzbuzují dojem nezkrot­né síly.

Jsme informováni, že ke zhotovení originálních soch bylo třeba pozvat prominentní umělce a nespočet hrnčířských odborníků. Pečlivě se postupovalo při tvarování účesů.

Jen u válečníků je prý možno napočítat 24 různých tvarů knírů a desítky odliš­ných účesů. V dlouhých zákopech, kterým se prý také někdy říká úkryty před granáty, se lze spatřit pěšáky, vrhače oštěpů, lučištníky, kavale­risty s bojovými oři a důstojníky. Vojsku dominuje nad všemi se tyčící dva metry vysoký generál.

V místech, kde zákopy, široké 5 až 7 metrů ještě nejsou odkryty je patrné, že stropy byly tvořeny z dřevě­ných překladů a z vrchu pokryty rohožemi s hlínou.

Po smrti nenáviděného císaře rebelové odkryli příkopy a stovky hli­něných sochy poničili. Ostatní terakotoví válečníci, kteří odo­la­li tomuto trestu, byli v dalších staletích zasypáni po prova­le­ní zetlelých dřevě­ných výztuží…

Záchrana – obnova bojovníků je velice nákladná… výzkumy (něko­lik archeologů vidíme při práci) jsou prováděny pod přímou patro­nací, za při­spění UNESCO.

Procházíme i expozicemi muzea, které jsou součástí nalezišť. Zblíz­ka si tak můžeme prohlédnout bojovníky, a rovněž kopii zmenše­né­ho nádherného bronzového císařského vozu taženého koňmi.

Návštěva terakotové armády je pro všechny nezapomenutelným zážitkem – musí se opravdu vidět na vlastní oči…