Jsme na jednom z nejvíce turisticky atraktivním místě světa! – sa­mozřejmě také v zajetí  nabízejících prodejců.  „Hallo Sir“ pokři­kují na nás hlasitě jeden přes druhého, nabízejí zboží startující s cenou již od „One dollar, please“. Slyšet je i rafi­no­vané jako jenom zva­ní k prohlídce „Look only“, stačí trošku zpomalit, přijít blí­že ke stán­ku a jsme obětí prodávajících.

Používáme již ověřené „majo“ – nechci… ale rychle poznáváme, že nej­­lepší je raději vůbec  nereagovat.

Nástup na zeď v Badalingu je trochu nečekaný. Vstupujeme do ka­menné stavby, na vrcholu s jakýmsi prostranstvím o ploše snad 150 – 200 čtverečných metrů. Máme na vybranou – vydat se na pro­hlídku z delší či kratší strany zdi.

Slunce svítí jako o život, vybíráme si raději levou, kratší (snad kilometr dlouhou) a hlavně turisty ne tolik obleženou trasu. Na té návštěvníci stoupají jenom pomalu – chvílemi  tvoří fronty.

Rozhlížíme se doprava, doleva, nemůžeme se vynadívat té velko­leposti. Postáváme, abychom si navždy vryli do mysli nezapo­menutelné dojmy… Veledílo v místě naší historické návštěvy do­sahuje výšky až 8,5 a šíře kolem 6 metrů.

Každých sto metrů jsou vysta­věny jedno či dvoupodlažní věže, které sloužili víceúčelově obráncům Říše středu.

Kráčíme dál, místy musíme opatrně slézat, neboť spády jsou  hodně prudké a slunce pálí víc a víc…

Snad jenom lovci turistů – prodavači, kteří jsou na ochozech,  s po kapsách ulo­ženým různorodým zbožím, jsou svěží. Usuzujeme tak od jejich vytr­valého pobíhání – také za námi. A tak se poddáváme. Smlouváme o ce­ně a potom si kupujeme hlavně staré mince různých tvarů (nebo jejich parádní napodobeniny). Ivan je nu­mismatikem již od mnohem dříve, má i značné zkušenosti ze smlou­vání v Arábii… já se sbě­ra­telem mincí stávám poprvé v životě až na čínské zdi… prodejci se mnou slušně cvičí… já jim to ale rád dopřávám. Platíme 5, 10 i 20 Y, kapsy se nám nakoupeným artiklem již slušně prověšují…

Pohledy na zeď hornatou krajinu rozprostřenou kolem, nás stá­le berou a vůbec nám nevadí, že vidíme jenom zlomek z celkové délky těch 6 a půl tisíce kilometrů.  Jiný údaj ale uvádí 10 000… a občas se prý hovoří i o 50 000 km přičteme-li k hlavní páteři i  obranné valy a další připojené zdi.

Letět tak zde vyhlídkovým balonem, moci z výšky vidět dračí smyčky táhnoucí se údolími, šplhající po zalesňovaných hřebe­nech, přetínající propastné soutězky… Tak to je Dlouhá zeď, Číňa­ny někdy nazývaná Zeď deseti tisíc li.

Památného 23. května roku 2001, v čase kolem 11 hodiny  jsme  tedy zdolali Velkou čínskou zeď… Navíc jsme si úplně nevědomky pořídili fotografii místa ve stejné části zdi, kterou – jak po ná­vra­tu zjišťujeme –  máme dávno v naší litoměřické firmě coby tapetu na pra­cov­ní plo­še počítače.

V jedné z nejvýše situovaných strážních věží na naší straně výstupu si kupujeme ( á 30 Y) oprávnění opatřené velikým razítkem, od té chvíle jsme certifikovanými dobyvateli Velké čínské zdi. Na diplomu je uvedeno něco ve smyslu: „Není šťastný hrdina, kdo (alespoň jednou) nezdolá velkou zeď“.

Počasí nám moc přeje… lepší jsme si pro tento sváteční den ani ne­mohli přát…