Bydlíme v moderním hotelu Songe He

Jsme zde teprve pár vteřin a už nás pozdravilo několik mladých lidí, ptají se odkud přijíždíme. Mezitím naše zavazadla jsou bleskově přestěhována do hotelové haly. Před hotelem i uvnitř se setkáváme s hotelovým perso­nálem. Výhradně mladí lidé v moderních slušivých, nažehlených uniformách s čapkami na hlavách nešetří úsměvy. Zdraví nás anglicky (já je trochu překvapuji čínským pozdravením), při otevírání dveří i poskytování pozdějších dalších hotelových služeb se všichni mírně uklánějí. Pravidla předepsaného chování  personálu, ale myslím, že všichni tito zaměstnanci si také velice váží pracovního místa. Nezaměstnost není v Číně malá.

Dostáváme čipové karty pro přístup do pokojů… ten náš – číslo 301 a je ve třetím patře. Máme zhruba tři hodiny na aklimatizaci, ubytování a osvěžení, ale nějak se nám ani nechce vybalovat, nejraději bychom hned šli poznávat Peking, Čínu, Asii.

Společně s námi jsou ve Volavce hotelovými hosty především Japonci a Američané, něco málo Francouzů, Španělů, Portugalců, Holanďanů… Tato skladba turistů je obdobná i pro další hotelové pobyty a místa turistických návštěv.

Po odpočinku, nezbytném „českém kafi“ připraveném na pokoji (ponorný vařič se nám hodil – korekci zásuvky jsme zatím nepo­třebovali), opouštíme kolem 14 hodiny klimatizovaný pokoj. Vedro nás skoro omračuje, je snad ještě větší  než v době příletu!

Vydáváme se na první prohlídku města, rozprostírajícího se na plo­še  větší než jedna pětina naší republiky. Doklady o existenci prvního člověka v těchto končinách hovoří o době pětset až šest­set let zpátky. Dnes žije v Pekingu údajně 11 milionů obyvatel, další 3 miliony přijíždějí do metropole denně za prací.

Lenka nám předává další informace, mimo jiné o čínštině – oficiálním jazykem je „mandarínština“ užívaná hlavně na severovýchodě a ji­hozápadě země. Má osm hlavních nářečí rozdělených do mnoha podnářečí.   Na venkově lidé hovoří převážně „místní čínštinou“.

Peking

Zpoza oken autobusu se mezitím snažíme co nejvíc vstřebávat at­mosféru světového velkoměsta. Pátráme po „pověstných hou­fech“ cyklistů (v ulicích Pekingu údajně jezdí kolem 7 milionů bicyklů) v tuto hodinu se však příliš nejezdí. Jsme zhruba uprostřed pracovní doby (většinou od 9 do 17 hodin, s hodinovou pře­stávkou na oběd.

Zato kolem nás neočekávaná spousta osobních aut. Zejména „japončíci“, ale také VW  Santana (snad každé třetí auto). K vidění jsou také Citroëny. V ulicích pojíždí spousta taxíků – nejčastěji Hyundai Accent, údajně jich prý je v hlavním městě evidováno 40 000. V dalších dnech si osobně ověřujeme, že nástupní taxa činí 10 Y; s novějším VW přijde ujetý kilometr na 2, se starším vozidlem na 1,6 Y. Cena benzinu se v době našeho pobytu pohybovala kolem 15 – 16 korun za litr. Jedeme po dvou, čtyř i víceproudých vozovkách, po jejichž obou stranách je jeden proud pro cyklisty…

Při přibrzdění jsme občas pozdravováni máváním a úsměvem Číňany čekajícími u auto a trolejbusových zastávek. Milé, v Čechách těžko představitelné.