Klášter Milosr­den­s­tví a Pagoda velké divoké husy

Oběd je podáván v našem hotelu. Jídlo mi chutná, ale něco postrádám. V čínských restauracích, které jsem měl možnost v Evro­pě navštívit byl vždy (někde dokonce připravený již na sto­le) i ostrý sambal, který mám rád. Zde v Číně jsem ho zatím – k mé­mu překvapení – neviděl (mimochodem pekingská kuchyně, tak jak jsme ji několikrát poznali, není příliš – ani – slaná).

Od Li Li Pa se dozvídám, že moje oblíbená pochutina se čínsky řekne „laťjo /lať­ju“ a přináší se většinou až na přání hostů. S touto pros­bou – přesněji: opatrně vysloveným čínským výrazem, se obra­­cím na obsluhující personál. Servírky opakují po mně, asi se ujiš­ťují zda přání myslím vážně, smějí se a za chvíli již přinášejí malou misku s požadovaným. Laťjo je chuťově trošku jiné, a spíše hrubší známější jemné pasty. Jinak ale opravdu „píše“. Na obědě jsem si pochutnal dvakrát…

Klášter milosrdenství

V Sianu je krásné slunečné počasí. Jistě i tato skutečnost umocňu­je naše následující hezké zážitky. Prohlížíme si klášter Milosr­den­s­tví – jeden z nejvýznam­něj­ších toho druhu v Číně. O Taoismu víme jenom nejzákladnější – je nám sympatický zvláště proto, že nic nezakazuje, i když ale současně také přikazuje užívat všeho s mírou.

Klášter milosrdenství 2

Také v době návštěvy probíhají v klášteře církevní obřady, bez ohledu na pobíhající, zvědavé, nahlas hovořící a pokřikující turisty. Kolem nás omamné vůně zapálených tyčinek, klanění věřících drmolících modlitby.

Dalším místem prohlídky je Pagoda velké divoké husy. Nachází se v horní části svahovité zahrady.

Pagoda velké divoké husy

Šedesát čtyři metry vysoká, přes třináct století stará mistrov­ská ukázka klasické buddhistické ar­­chi­tektury v nás zanechává již na první pohled veliký dojem.

Pagoda, v minulosti památné místo uložení buddhistických básní přiveze­ných do Číny zakladatelem taoismu „starým mistrem“, mu­drcem Lao´c, dnes slouží jako vyhlídková věž.

Nahoru jdou jenom někteří z nás, my s Ivanem dáváme přednost, každý sám, prohlídce klášterního objektu. Mniši kolem nás mají na hlavách drdoly, čepečky, nosí bradku.

Najednou mi začíná divně kručet v žaludku, po „vlakové české instantní polévce“ jsem si dopřál hodně vydatnou snídani, oběd se rovněž „vydařil“ a žaludku se to asi moc nelíbí. (Možná, že také, po několikadenní odmlce, nárazová první dávka laťjo se ozývá. Vypadá to na průjem. Proto pátrám po nejbližších veřejných toa­le­tách (v Pekingu jsme je viděli skoro „na každém kroku“). Tady jsme ale v klášteře, navíc stoupá moje nervozita z toho „jak to do­padne“ – moje zmatené bloudění očima kolem je zatím marné.

Vší­mám si mladého mnicha zametajícího odpadky kousek ode mě. Trochu složitější angličtinou se domlouváme, a já jsem odveden až k nízkému domku stranou od blízké motlitebny. Toaleta není veřejná, a tak poznávám místo, kde jsem si roven s klášterními hodnostáři..

Zaplať buddha, už jsem měl namále.

Toaletní papír je dost podobný filtračnímu, ale to je mi úplně jedno.

Na hodinkách je již čas, kdy se máme všichni shromáždit před odjezdem z kláštera. Mnich na mě čeká, nabízím mu drobné peníze, on mě ale odvádí do malého krámku, kde jsou na prodej drobné suvenýry vyráběné mnichy. Kupuji tři hezké textilní zápěstní náramky s malovanými hliněnými korálky, děkuji „sje – sje“ a utíkám dolů na místo srazu.

Tam ale nikdo nikde. Jsem docela zděšen (cizích turistů je tam totiž velká spousta). Naštěstí se objevuje jedna zá­jezd­nice od níž se dozvídám, že na přání většiny byl dohodnuto, pobyt v klášteře o chvíli prodloužit. A tak se ještě na chvíli vracím pod monumentální Pagodu velké divoké husy.

Po návratu do hotelu jsem zdravotně již fit. Byl horký den – po­prvé ochutnáváme místní pivo. Je osvěžující, světlé a nízko­stup­ňové, chuťově se příliš neliší od našeho českého (ani toho, které jsme konzumovali po jídle v Pekingu).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *