Náměstí nebeského klidu – srdce Pekingu

Ve druhé části odpoledne (kolem sedmnácté hodiny) se vracíme z historie do současnosti a navštěvujeme Náměstí nebeského klidu, slavné i neslavné Ťian´anmen. Je srdcem Pekingu a stejně jako v minulosti je i dnes dějištěm významných událostí. Plochu o ro­z­loze 44 ha může zaplnit až milion lidí, naposledy tak tomu bylo při demonstracích v roce 1989.

Velký obraz Mao Ce Tunga v čele náměstí, na mohutné vstupní zdi do Zakázaného města, tvoří stále ještě nepřehlédnutelnou a stě­žejní součást výzdoby náměstí.

Náměstí nebeského klidu Peking

Fronty před mauzoleem se již prý netvoří – nemůžeme potvrdit, v době naší návštěvy je pozdní odpoledne,  a náměstí je pře­devším velkou pěší zónou pro odpočinek mladých i starých Číňanů.

Náměstí nebeského klidu Peking 2

Před nastoupením do autobusu jsme v zajetí pouličních prodavačů pohlednic, historických rudých knížek gard, odznaků s portrétem Maa… Poprvé zkoušíme jak funguje čínské slovo „MEJO“, což slušně vyjadřuje něco jako „ne, nechci“, „nemám zájem“ apod. Nepodléháme, nekupujeme. Je nám mladých prodejců líto – roz­dáváme první sady českých mincí a odznaků Litoměřic.

A hle. Před chvílí nabízené pohledy za 2 později již pouze jeden americký dolar jsou pro nás najednou zdarma… Čínští kluci si ješ­tě notnou chvíli prohlížejí exotické malé dárky.

Krásný, i když horký den končí – pokud jde o připravený program chutnou – první pravou čínskou večeří v bohatě vyzdobené re­s­t­au­­raci. Někteří členové skupiny (včetně nás dvou), a i u okolních stolů sedící někteří další zahraniční turisté používáme čínské hůlky. Personál (všech navštívených restaurací) však pro ne Asiaty automaticky předem připravuje na kulaté stoly vidličky a no­že (stoly mají upro­střed otočnou velkou kulatou skleněnou desku, na kte­rou se servíruje). Sedíme (vždy a všude) po osmi. Jeden strávník z naší osmy je vegetarián, restaurace bez problémů této skutečnosti vyhoví – na stůl putují hory zeleniny – dušené a naklá­dané.

Informace z českého tisku  o problémech s anglickou domluvou (setkal jsem se s ní několikrát) je i v této restauraci, asi střední kategorie, naprosto nesmyslná. Mladý (výhradně) personál ob­stojně anglicky hovoří a všemu rozumí. Navíc cítíme, že host je zde (a všude jinde, kde jsme se stravovali)  pánem. Máme co dohánět!

Poprvé jsme účastni velkému kulinářskému svátku, kdy jeden chod střídá druhý – celkem snad 5 – 6 druhů jídel podávaných k rý­ži (jinde dostáváme i těstoviny, jakési noky a placky – ty hlavně s kachnou). Pár nešťastníků, netuše, že chodů bude tolik, a hlavně pro to, aby na ně „nevyzbylo“ nejméně (Čech zůstane Čechem) se „udělá“ již zpočátku, potom pouze přihlížejí, nebo jen lehce testu­jí… a „trpí“…

Nápoje (1 láhev piva – víc než 0,5 lt,  nebo půllitrová láhev Coly – v obou případech láhev vždy pro dvě osoby) se ve většině restau­rací, které jsme navštívili, podávaly zdarma. Vzhledem k horku si s Ivanem objednáváme ještě jednu láhev piva (čínské a později i japonské – vždy dost dobré, vhodně chlazené, nízkostupňové něco mezi sedmičkou a desítkou) a platíme 10, někde 15 Y.  (V obchodě se později setkáváme s lahvovým pivem již od 3 Y… alkohol /snad 50%/ dost aromatizovaný,  dražší).

Jako na náměstí Ťian´anmen, tak před  nastoupením do autobusu, který nás odváží od restaurace zpět do hotelu,  v zajetí pouličních prodavačů všelikých suvenýrů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *