Ob­chod­­ní třída Nanjing a večeře v mongolské restauraci

Autobus s námi již opět krouží velkoměstem. Nesta­číme otáčet hlavou na­horu, doprava, dolů… Všude ko­lem nové a další ultramoderní budovy o de­sít­kách poschodí. Nejenom banky a úřadovny domácích a světových firem. I vysokopodlažní obytné domy. Město je přitom z nemalé části vystavěno na původ­ních bažinatých močá­lech a v oblasti, kde nejsou vy­lou­čena zemětřesení.

Šanghaj centrum

Rovněž zde zjišťujeme že veřejná internetová ka­vár­na (míjíme jich snad deset v místech, kterými projíždí­me) není ničím neznámým.

Kolem poledne se prodíráme frekventovanou svě­toznámou, hlavní ob­chod­­ní třídou Nanjing. Není příliš široká, snad jako Příkopy v Praze. Zde je plně namístě přirovnání „hlava na hlavě“. Philips, Nina Richi, NIKE, L´Oreál, Sony, samozřejmě McDonald a jeho konkurenti KFC, nikdo známějšího jména zde snad nechybí.…

Šanghaj obchodní třída Nanjing

Obchody nás ale vůbec neberou. Nahlížíme do soused­ních, bočních ulic. Jsme téměř v centru velkoměsta, očima ale přesto stále někde hledáme kouzelné pouliční krámky či klasické, malé kamenné obchody.

Před pár dny nám „dotěrní“ pouliční prodavači někdy i tro­chu vadili, dnes bychom rádi na některého narazili.

Nestýská se nám ale jenom po té staré, dobré Číně. Myšlenkami jsme již také čím dál víc na cestě zpět, doma…

Vítanou změnou a úprkem ze změti přeplněných ulic je návštěva s večeří v mongolské restauraci „ně­kde kousek dál“ od středu Šanghaje.

Vstup je poněkud nečekaný – žádný hotel, žádná res­tau­­race, mikrobus vjíž­dí do areálu nevelké fabri­ky. Závora je stále nahoře, nalevo od vrátnice, kde nikdo není, vidíme jenom prodejnu suvenýrů zhotovených z jadeitu –  továrnu na jeho opracování jsme již viděli v Pekingu. Lenka nás odvádí do jídelny v nízké podlouhlé budo­vě.

Sezení opět po osmi u stolu, ale dnes žádná obsluha. Je jenom na nás co si sa­mi „nandáme“ do misky. Přesněji, kte­ré polotovary (nabízené ve velkých mísách na dlouhém, proskleném švéd­ském stole) si vybereme a necháme upravit.

Je z čeho si vybírat – hovězí, skopové, vepřové, drůbe­ží maso, různé zele­ni­no­­vé saláty, omáčky, koření. Nabíráme si na způsob „od každého něco“ a s vr­chovatou miskou přecházíme k velké prosklené kukani, kde pracují dva kuchaři.

Nepracují – oni doslova účinkují!

Namísto klasického kuchyňského vybavení disponují pouze kruhovým roz­pá­leným litinovým tálem o prů­mě­ru snad půldruhého metru.

Předávám skrz výřez svoji naplněnou misku, kuchař ji bleskem vysype na tál a syrové maso podlije vodou. Dlouhou plochou, dřevěnou měchačkou (je široká snad 10 centimetrů – měchačka je spíše úzkým „veslem“ ) potom rychle přesunuje maso sem a tam po tálu. Během jenom snad dvaceti – třiceti sekund je hlav­ní část jídla hotova, kuchař mistrně nabírá ce­lou mo­ji porci na zmíněnou měchačku a pokrm ne­chá­vá na­jednou, z pořádné výšky, obloukem sklouznout zpět do misky.

Oba kuchaři pracu­jí současně u jednoho tálu a jsou hvězdami určitě všech, v tom místě pořizovaných, videozáběrů.

Potom stačí jenom podle libosti maso zalít omáčkou, okořenit, nabrat salát – dobrou chuť. V mongolské restauraci se dostáváme k pečivu po­dob­nému našemu… a nejenom v myšlenkách jsme zase o kus blíž domovu.

Noční Šanghaj

Po příjezdu se večer jenom krátce procházíme po hlavních ulicích v nej­bliž­ším okolí… po hodině ale otáčíme. Z okna hotelu přihlížíme hemžení trou­bících aut a chvátajících lidí na naší třídě, a pod dojmy z ruchu velkoměsta usínáme až někdy po půl­noci…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *