Perla Orientu – vyhlídková věž v Šanghaji

Po obědě se nám dostává neplánovaného programového přídavku. Jedeme se podívat na největší asijské velko­měs­to z vyhlídkové části, včera dopo­led­ne obdivované, Perly Orientu…

Výhled z televizní věže

Po vystáté frontě, v níž se mísí angličtina s japonštinou, francouzštinou… a dnes i češtinou, nás bleskovýtah dopravuje tam nahoru.

VYhlídka na Šanghaj

Nejsme sice až úpl­ně na špičce věže, ale i z výšky snad tříset metrů se naskytují fantastické po­hledy. Na všechny světové strany… přes mlhavo fotíme všichni jako o zá­vod.

Další nezapomenutelný zážitek!

Televizní věž v Šanghaji

Cestou z televizní věže nám mikrobus zastavuje, sehnat taxík není problém a za chvíli jsme již zpět mezi krámky a obchody v blízkosti Yuyuan. Zelená vlaječka – znamení, či maják naší skupiny po celou dobu pobytu, lenkou nebo našimi místními čínskými průvodci vždy držené nad hlavou – nebudeme v příštích chví­lích vidět. A tak raději několikrát potvrzujeme místo, kde se znovu se­jde­me.

Po delší chvíli hledání konečně nacházím Ivanova rytce, dává mi nalistovat v anglickém a francouzském slovníku křestních jmen a potom dohadujeme cenu. Startovní cena je vysoká, drze zkouším srazit rovnou na třetinu, vůbec se mi ale nedaří. Když ale vyslovím přání zhotovit čtyři razítka, je cena ihned odsouhlasena a navíc dostávám grátis razítkovou červeň.

Za půl hodiny si odnáším krásné suvenýry pro mé nejbližší, a navíc jsem i trochu pyšný jak jsem také já, byť na samém konci zájezdu, řádně „zabodoval“.

Bez problému jsme se sešli a taxíkem se vracíme do hotelu. Zde se v Číně poprvé ztrácím. V šanghajském hotelu, kde jsme vlastně jenom spali, se příliš moc dobře neorientuji. Stejné výtahy, po jejich opuštění dlouhé, naprosto stejné chodby, a navíc kartu od pokoje nosí Ivan u sebe, zapamatováním čísla jsem si tedy nemusel zatím lámat hlavu. Klepu na dveře, o nichž si myslím, že jsou ty pravé – omyl. Ozvala se, v mužském provedení, tvrdá americká angličtina. Zkouším to na další o kus dál, ale i zde bez úspěchu. Klepu potřetí, ale zase nic. Pamatuji si číslo pokoje Lenky, ale ta je, v této době volna, někde pryč. Na recepci půjdu až v nouzi nejvyšší.

V tom se otvírají dveře pokoje poblíž mě, známí pražáci mě snad zachrání. Ale i jejich informace není přesná a tak někoho dalšího, cizího vyrušuji. Situace už je dost napjatá, když tu se otevřou dveře o pár metrů dál a rezespalý Ivan udiveně vystrčí hlavu z pokoje, na který jsem před tím marně klepal.

Má ze mě legraci, dáváme si na znovusetkání český kafe, a potom se již vě­nu­jeme taškám, kufrům, báglům, které s námi před dvěma týdny přicesto­va­ly mnohem útlejší…

Kdo by ale odolal nabídce z části světa, která pro nás je a asi navždy zůstane tolik exotickou…

Na konec dne ještě jedna krátká, poslední procházka večerní Šanghají.

Večerní Šanghaj

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *