Prohlídka města Kuejlin a učitel Mink

Po návštěvě parku končí programová část dne a po osvěžení v hotelu se vydáváme sami na prohlídku města. Naším hlavním cílem je především nahlédnout do zmíněných originálních restaurací. Ivan je rozhodnut – v tomto městě dojde k naplnění jeho velkého přání – pes, kočka, had, krysa, želva, zvláštní druh ryby nebo něčeho jiného exotického servírovaného v pikantní úpravě.

Ulice jsou v podvečer více zaplněny lidmi. Obyvatelé žijící v této autonomní oblasti jsou postavou menší – vizáží blíže Viet­nam­cům. I oni jsou, jako většina Číňanů s nimiž jsme se dosud potkávali, převážně velice milí a přátelští.

Nejde nevšimnout si, že nás – neasiatů není v ulicích mnoho. Ně­kte­ří mladí lidé se zajímají (anglicky) odkud jsme, zareagují na Czechoslovakia, vysvětlováním vzniku České republiky se proto příliš nezatěžujeme. Při jednom pozdějším krátkém rozhovoru do­stáváme otázku, proč se naše malá země rozdělila na dvě ještě men­ší. Odpovídám dvěma známými, nelichotivými anglickými slo­víč­ky.

A jsme na kraji oné ulice. Tak tady jsou pověstné kruté restau­ra­ce, kde dle přání zákazníků připravují speciality možná ze všech zde dostupných, v době objednávání jídla ještě živých tvorů.

Hned u vchodu před první restaurací vidíme na chodníku origi­nální jídelníček: veliké klece a na vyvýšených místech akvária, plastové nádoby.

S nachystanou kamerou če­káme před restaurací (přesněji spíš jakýmsi bistrem se dvěma třemi stolky uvnitř), kdy se nějaký gurmán objeví. Nemáme ale štěstí.

Za to si nás všímá personál a jsme přátelsky zváni dovnitř. Né, né, nyní ne. Naše odmítnutí není ale rezolutní, slibujeme návštěvu zítra.

Nejde o výmluvu, o návštěvě jsme opravdu dost přesvědčeni. Jedna servírka (možná i kuchařka v jedné osobě) nám odpovídá, že jeden kilogram hada stojí kolem 80 dolarů. Potvrzujeme tak informaci, které se nám dostalo od Še ri.

Před odchodem si ještě zvědavě prohlížíme, filmujeme obrovské (nepohledné) hady.

Podobná přehlídka „zvířat čekajících na svého strávníka“ se opakuje i před několika dalšími malými restauracemi. Vášnivě debatíme o tom co nás asi zítra čeká… pokud jde o druh zvířete, vypadá to na plaza.

Rozhodujeme se, do které z restaurací půjdeme, a v tom jsme veli­ce srdečně anglicky osloveni mladým, usmívajícím se Číňanem vedoucím jízdní kolo.

Představuje se – jeho jméno je Mink (nebo snad potomek velkých Mingů?), je učitelem angličtiny a zeměpisu na jedné z místních škol.

S ohledem na svou profesi toho zná docela dost o České repub­lice. Je velice příjemné v dalekém zahraničí hovořit s domo­rod­cem o naší malé zemi.

Po zbytek večera, si povídáme o všem možném – o historii, rozdíl­ných podmínkách života v Číně dříve a nyní, samozřejmě porov­ná­váme i s životem v Čechách, dotazy se týkají i našich změn po li­s­to­padu. Necháváme si vysvětlit, jak je to se znáným přísným omezeními po­kud jde o růst populace – jenom jedno dítě na rodinu. Dvě děti = vysoká pokuta + event. ztráta zaměstnání obou rodičů. Poté je možná lepší odstěhovat se na jiné a vzdá­le­né místo.  Anebo druhé dítě vůbec nepřiznat, připravit ho o veš­kerou anonymitu (a tím pádem o možnost chodit do školy, lé­čit se atd.) a samozřejmě žít (všichni) v trvalém strachu z prozrazení…

Máme si stále co vyprávět, nechávat vysvětlovat. Ani na chvíli pro­to nelitujeme, že jsme z večerního „Zájezdového programu“ vy­pusti­li nabízené masáže v provedení čínských lékařů (přímo v našem hotelu – relace od 20 do 80 Y).

Kuejlin 2

Milý a stále rozesmátý Mink je nám průvodcem po zbytek celého večera. Samozřejmě se mu nemůžeme nepochlubit námi na zítra chystanou návštěvou exotické restaurace.

Mink se našemu plánu směje – asi moc nevěří. Když ale naše neskrývané nadšení neutuchá, radí, že bychom měli jídlo ochutnat v nějaké lepší restauraci. Doporučuje hotel, který je prý přípravou zmíněných lahůdek v Kuejlinu pověstný. Vítáme tuto radu, a Ivan zve Minka, aby se společně s námi zúčastnil večeře.

Mink je nám velice sympatický, a navíc pro nás bude lepší když se od našince dozvíme co a jak. Mink je viditelně hodně potěšen, děkuje za pozvání, později zjišťujeme, že ani v tomto kraji totiž není pojídání hada častou záležitostí. Kdo ví, kolikrát v životě si náš přítel hada dovolil.

Je už tma, venku je však stále veliké dusno. Utíráme si co chvíli pot. Lépe se nám v takovém vedru povídá při pivu, byť konzumovaném z plechovek.

Mink nám ještě splní jednu prosbu – s jeho pomocí se ocitáme v menším supermarketu, který nabízí mimo jiné i místní potra­vi­nář­ské speciality. Po poradě si kupujeme na pokoj doporučené lehké červené víno, Ivan tofu v nálevu, a já asi kilo extra pálivých past a omáček do jídel. Díky delší procházce se mezitím ná­­břeží zaplňuje stánky nabízejícími všelijaké, i starožitné zbo­ží. Před rozloučením s Minkem ještě nakupujeme, s jeho pomocí, ně­­ja­ké drobnosti.

Nadšeni z neočekávaného a srdečného seznámení, s hlavou plnou všelijakých informací se vracíme na hotel.

Nechceme se nám jít ještě spát a tak Ivan otevírá tofu. Je pi­kantní, ale zároveň tak aromatické, a doslova vláčné, že se musí po­jídat s přílohou. Tu nemáme, a tak lahůdka (z jediného důvodu: oba­vy o zdárné absolvování zítřejšího dopoledního programu) kon­čí z velké části v toaletní míse.

Tofu se nám do odjezdu z hotelu nepodaří úplně spláchnout. Musí to být opravdu pochoutka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *