Pěší procházka nočním Pekingem

Procházka po pěší zóně je jak z jiného světa. Každé velkoměsto je ve­čer krásně osvětlené, okouzlující. Mohu srovnávat Prahu, Paříž, Brusel, Frankfurt. Ale velké noční světelné divadlo nabíze­né v centru  Pekingu se mi zdá zatím nejohromující z dosud pozna­ného. Je kolem 22. hodiny, pěší zóna i přilehlé ulice jsou přeplněné chodci, sem tam se kolem nás protáhne i cyklista..

Jsme úplně vtaženi do záplavy čínštiny kolem nás, do zvuků neznámých hudebních nástrojů, exotických vůní jídel připra­vo­va­ných v úhledných červenobílých stáncích přímo na ulicích.  Jedno rychlo-jídlo, něčím okořeněné maso na špejli“ si později dopřá­váme (á 2 y).

Naše údivné pokukování po různých dobrotách (připravovaných vesměs na rozpáleném oleji) je vystřídáno pohledem vysoko vzhůru. To se mladí Číňané oddávají  nám neznámé zábavě, něčemu na principu bungee-jumpingu.

Společná sedačka pro 3 osoby (spíš se jedná pouze o kostru z trubek), je připevněna na pružných lanech mezi dvěma snad 30ti me­trovými ocelovými sloupy.  Sedačka je katapultována za všeo­bec­ného nadšení diváků k obloze a potom se propadá, jištěna gumo­vými lany, těsně nad úroveň chodníku.

Jsme často anglicky zdraveni a krátce oslovováni – především dotazováni odkud pocházíme. Nejsme Asiaté a tak se Číňané – hlavně ti mladí domnívají, že naší řečí musí být angličtina. Česká republika v těchto končinách světa není moc známá… o něco lépe se dá pochodit s Československem… Číňané jsou srdeční, přátelští, usmívají se a po pár větách nám na rozloučenou zamávají.

Je skoro jedenáct hodin, otáčíme a vracíme se do hotelu. Chvílemi ještě zpomalujeme a prohlížíme si exponáty velké pouliční výstavy moderních plastik, které zachycují snad všechna sportovní odvětví. V době naší návštěvy vrcholí kampaň za kan­didaturu Pekingu na pořadatelství letních olympijských her 2008.  Také my číně hodně fandíme, dáváme to najevo, a Číňané nás poplá­cávají po ramenou.

V době sepisování těchto vzpomínek, je již rozhodnuto. I My s Ivanem jsme přesvědčeni, že se Peking v roce 2008 stane dů­stoj­ným hlavním městem největšího svátku sportovců a přátel spor­tu  z celého světa…

Tak takové jsou naše první hodiny prožité v Číně, a „díky“ české informační izolaci (proč?) jsme hned několikrát  v šoku ze současné čínské reality…

Naplno si uvědomujeme jak svět hodně potřebuje Čínu a naopak.

V obrovské zemi zdaleka ještě není vše jak by mělo být. Ale i z toho krátkého poznání (v průběhu celého zájezdu), nefor­mál­ních rozhovorů s obyčejnými Číňany, cítíme, že Čína se podstatně a rychle přeměňuje, její obyvatelé šanci lepšího života nechtějí propásnout.  Jsme přesvědčeni, že i ožehavé problémy například kolem Tibetu budou dořešeny. Je to určitě jenom otázkou času.

Zatímco obchodní západní svět se pere o Čínu a její trhy za každou cenu, my Češi (chválabohu většina ne!) jsme aktivní hlavně jinak. Dva čeští senátoři přicházejí s „obdivuhodnou“ iniciativou a hodlají založit zvláštní výbor za celosvětový bojkot LOH v Pekingu. Ach, jo…

Po návratu do hotelu se znovu vracíme k našemu „tajnému“ přání – moci si tak zakoupit pár obrázků, z těch, které nám Marrisa uká­zala.

Ivan je již lehce unaven, dává přednost odpočinku a hlavně další  ledové sprše, proto jdu pouze sám předat slíbené suvenýry.

V hlavě si srovnávám jak anglicky nejméně dotěrně vyslovit naši obrázkovou prosbu…  Za chvíli, ve studiu, ale zjišťuji, že naprosto podobné přání –  s cílem prodat nám některé z předvedených prací – má i Marrisa.

Chvíli smlouváme o ceně, která je jenom nepatrně odlišná od našich představ. Po předání suvenýrů a skoro již půlnočním ochut­návání čínského čaje, připraveného bleskurychle učitelkou, si (jakoby) vybírám v duchu předem již dávno vybrané, dohromady platím (300 Y) za oba velké, krásné  originály a nadšeně, téměř bě­žím do hotelu.

Ivan je ještě vzhůru. Má velikou radost, přece jenom se dočkává obrazu s Konfutsiem! Já se těším  z  mnichovy motlitby.

První den našeho čínského pobytu končí. Ještě do noci si při­po­mínáme vše co jsme od rána v horoucím Pekingu prožili…

Velká čínská zeď