Procházka po pěší zóně je jak z jiného světa. Každé velkoměsto je večer krásně osvětlené, okouzlující. Mohu srovnávat Prahu, Paříž, Brusel, Frankfurt. Ale velké noční světelné divadlo nabízené v centru Pekingu se mi zdá zatím nejohromující z dosud poznaného. Je kolem 22. hodiny, pěší zóna i přilehlé ulice jsou přeplněné chodci, sem tam se kolem nás protáhne i cyklista..
Jsme úplně vtaženi do záplavy čínštiny kolem nás, do zvuků neznámých hudebních nástrojů, exotických vůní jídel připravovaných v úhledných červenobílých stáncích přímo na ulicích. Jedno rychlo-jídlo, něčím okořeněné maso na špejli“ si později dopřáváme (á 2 y).
Naše údivné pokukování po různých dobrotách (připravovaných vesměs na rozpáleném oleji) je vystřídáno pohledem vysoko vzhůru. To se mladí Číňané oddávají nám neznámé zábavě, něčemu na principu bungee-jumpingu.
Společná sedačka pro 3 osoby (spíš se jedná pouze o kostru z trubek), je připevněna na pružných lanech mezi dvěma snad 30ti metrovými ocelovými sloupy. Sedačka je katapultována za všeobecného nadšení diváků k obloze a potom se propadá, jištěna gumovými lany, těsně nad úroveň chodníku.
Jsme často anglicky zdraveni a krátce oslovováni – především dotazováni odkud pocházíme. Nejsme Asiaté a tak se Číňané – hlavně ti mladí domnívají, že naší řečí musí být angličtina. Česká republika v těchto končinách světa není moc známá… o něco lépe se dá pochodit s Československem… Číňané jsou srdeční, přátelští, usmívají se a po pár větách nám na rozloučenou zamávají.
Je skoro jedenáct hodin, otáčíme a vracíme se do hotelu. Chvílemi ještě zpomalujeme a prohlížíme si exponáty velké pouliční výstavy moderních plastik, které zachycují snad všechna sportovní odvětví. V době naší návštěvy vrcholí kampaň za kandidaturu Pekingu na pořadatelství letních olympijských her 2008. Také my číně hodně fandíme, dáváme to najevo, a Číňané nás poplácávají po ramenou.
V době sepisování těchto vzpomínek, je již rozhodnuto. I My s Ivanem jsme přesvědčeni, že se Peking v roce 2008 stane důstojným hlavním městem největšího svátku sportovců a přátel sportu z celého světa…
Tak takové jsou naše první hodiny prožité v Číně, a „díky“ české informační izolaci (proč?) jsme hned několikrát v šoku ze současné čínské reality…
Naplno si uvědomujeme jak svět hodně potřebuje Čínu a naopak.
V obrovské zemi zdaleka ještě není vše jak by mělo být. Ale i z toho krátkého poznání (v průběhu celého zájezdu), neformálních rozhovorů s obyčejnými Číňany, cítíme, že Čína se podstatně a rychle přeměňuje, její obyvatelé šanci lepšího života nechtějí propásnout. Jsme přesvědčeni, že i ožehavé problémy například kolem Tibetu budou dořešeny. Je to určitě jenom otázkou času.
Zatímco obchodní západní svět se pere o Čínu a její trhy za každou cenu, my Češi (chválabohu většina ne!) jsme aktivní hlavně jinak. Dva čeští senátoři přicházejí s „obdivuhodnou“ iniciativou a hodlají založit zvláštní výbor za celosvětový bojkot LOH v Pekingu. Ach, jo…
Po návratu do hotelu se znovu vracíme k našemu „tajnému“ přání – moci si tak zakoupit pár obrázků, z těch, které nám Marrisa ukázala.
Ivan je již lehce unaven, dává přednost odpočinku a hlavně další ledové sprše, proto jdu pouze sám předat slíbené suvenýry.
V hlavě si srovnávám jak anglicky nejméně dotěrně vyslovit naši obrázkovou prosbu… Za chvíli, ve studiu, ale zjišťuji, že naprosto podobné přání – s cílem prodat nám některé z předvedených prací – má i Marrisa.
Chvíli smlouváme o ceně, která je jenom nepatrně odlišná od našich představ. Po předání suvenýrů a skoro již půlnočním ochutnávání čínského čaje, připraveného bleskurychle učitelkou, si (jakoby) vybírám v duchu předem již dávno vybrané, dohromady platím (300 Y) za oba velké, krásné originály a nadšeně, téměř běžím do hotelu.
Ivan je ještě vzhůru. Má velikou radost, přece jenom se dočkává obrazu s Konfutsiem! Já se těším z mnichovy motlitby.
První den našeho čínského pobytu končí. Ještě do noci si připomínáme vše co jsme od rána v horoucím Pekingu prožili…