Do rána, středy 30. května, se probouzíme trochu s obavami o po­časí. Po návratu ze snídaně ranní mlha zmízela, a nebe je přesně podle Minkových slov: „Když v Kuejlinu jeden den prší, potom ten následující je jako vymalovaný“.  Dnešní, již desátý den čínského pobytu je vyhražen půldenní ro­man­tické projížďce po řece Li.

Cestou do přístavu, kde plavbu zahájíme (je vzdálen asi půl ho­diny od města), nedokážeme se nepo­chlubit naplánovanou ve­če­ří a navíc s čínským přítelem. Společně s námi je na dojmy z avizo­va­né­ho gurmánského zážitku zvědava od té chvíle snad celá (naše) zadní po­lo­vina mikrobusu.

Kouzelná krajinná scénerie s charakteristickými strmými homo­lovitými kopci a malými rýžovými políčky u jejich úpatí, kterou jsme znali dosud jenom z publikací, ubíhá nyní kolem nás. Nezapomenutelné pohledy… A množství kopců stále víc houstne.

Autobus jede místy skoro krokem – musí se proplétat stády domá­cích vodních buvolů vyváděných na pastvu.

Jsme v přístavišti výletních lodí. Každá pojme asi kolem stovky pasažérů. Ve spodní části je prosklená, dlouhá jídelna, nad ní dvě vyhlídkové paluby. Dostáváme podrobné mapy trasy, kudy poplu­je­me. K tomu pár informací, v poledne bude v jídelně podáván oběd.

Horní paluby ty jsou již z velké části obsazeny starými Japonci (a Japonkami) – jedná se pravděpodobně o výlet důchodců, téměř bez přestávky videodokumentovaný mladičkou čínskou kame­ra­man­­kou.

Z ničeho nic slyším němčinu. S našimi evropskými, a také tady ne­zaměnitelně halasnými, sousedy se v Číně potkáváme poprvé a na­posledy.

Kolem nás se odvíjí přenádherné přírodní představení.

Po čtyři hodiny absolvujeme nezapomenutelné putování 60ti ki­lo­­met­ro­vým úsekem zatím civilizací téměř nedotčené krajiny kolem řeky Li…

Bizarní, okouzlující, stále nové a další vápencové homole místy téměř kolmo vy­stu­pují z vody. Kopce jen dvacet třicet met­rů od lodi jsou zdravě sytě zelené barvy. Ty vzdálenější přecházejí od tmavozelené až po černomodrou. Paleta paní přírody je nepře­ber­ná…

Podél řeky sem tam zahlédneme uzoučké krkolomně se vinoucí ces­ty.

Na některých kopcích převládají nestejně vysoké stromy a vzrostlé keře. Přes jiné jakoby by byl přehozen stejně vysoký hustý zelený kobe­rec. Některé scény se dají slovy opravdu popsat jen těžko. Nedivíme se, proč Číňané o pohádkovém kraji kolem řeky Li přesvědčivě tvrdí, že právě zde je pozemský ráj.

Křivky kopců se zrcadlí v průzračné, ne příliš hluboké řece, na bře­zích pasoucí se stáda buvolů, šumící větve u nás málo vídaných stromů, tvarů. Oživlé klasické čínské obrazy…

Romantické kompozice napravo – nalevo… málem zapomínáme na další, velice chutný oběd. Po kaloriích a chutném čaji (nabízený je také likér s vymáchaným hadem/ještěrkou – My s Ivanem nemusíme – známe již z Čech) rychle znovu na vrchní paluby, dále se kochat nádherou kolem odplouvající panenské krajiny.

Blížíme se k cíli plavby. Stále častěji potkáváme rybáře. Někteří pravděpodobně chytají raky či kraby do zvláštních pastí („otep“ svázaných, snad metr-dva dlouhých bambusových kmenů) v nichž je zřejmě návnada.

Jinde vidíme rybáře, kteří využívají k lovu kormorány. Velký pták, výborný lovec ryb, ale zde s podvázaným krkem, nemůže úlovek polknout. Člověk-rybář tedy vlastně jenom „sklízí“ .

Rybáří se odpichují ode dna dlouhými tyčemi, někteří přitom nestojí, ale posedávají na jednoduchých pramičkách ze svázaných, jenom několika bambusových kmenů. Přibývá skromných domků obývaných domorodci, nejblíže přístavu však (zdá se mi) již vyrůstají první nízké hotely.

Naše projížďka končí, loučíme se s posádkou, od které dostáváme milý suvenýr.